Existuje racionální rozhodování?

Jednou z klasických položek grafologického rozboru je určení, zda se pisatel rozhoduje spíše na základě emocí a intuice nbeo na základě logických postupů. Poslední dobou si uvědomuji, že stále častěji při psaní rozboru nalézám pisatele, kteří se v základu rozhodují na základě emocí a racionální složka je obvykle až druhotná.

Velmi často se jedná o případ, kdy se pisatel rozhoduje na základě pocitů a až zpětně je schopen vytvořit si logická odůvodnění svého rozhodnutí. U většiny pisatelů se pak jedná o užitečnou kombinaci racionálního a emocionálního přístupu, kdy dokáží velmi dobře využívat své intuice (která je konec konců prostředkem spíše racionálním – v mozku proběhne sled racionálních a logických důvodů tak rychle, že jej nejsme schopni rozbít a zaznamenat jednotlivé položky), jsou schopni následovat logické postupy, ale netrvají na nich. Na obou koncích spektra jsou pak lidé, kteří se rozhodují vysloveně impulzivně nebo jen racionálně, tito jsou však procentuálně zastoupeni naprosto minimálně. Mimo to existují i lidé, kterým tato skutečnost přináší vnitřní konflikty – rozhodují se primárně na základě emocí, takové rozhodování ale nepovažují za správné (například v důsledku výchovy) a ve výsledku se nemohou rozhodnout nebo mají tendenci se ke svým rozhodnutím neustále vracet, případně je mají potřebu zpětně racionalizovat.

Co nám toto zjištění říká? Je pravděpodobné, že rozbor si nechávají dělat spíše emocionálně zaměření lidé, kdežto racionální lidé ho považují za zbytečný? Mezi mými rozbory se však nachází i rozbory pro personalisty, tedy takové, kdy pisatelé souhlasí s rozborem svého písma, ale sami tuto službu nevyhledali. Je tedy vhodné zamýšlet se nad rozhodováním dichotomickým pohledem – racionální vs emocionální případně jejich kombinací na škále racionální-emocionální jak je popsáno například v knize Thinking Fast and Slow? Nebo je správnější přístup Antonia Damascia (popsáno ve zkratce například zde), který říká, že všechna naše rozhodnutí jsou pouze na základě emocí.

V každém případě neustále přetrvává fakt, že i kdyby rozhodování bylo jen emoční záležitostí, je stále vhodné poznat u sebe do jaké míry jsou tyto emoce zastřeny nebo ovlivněny logickými a rozumovými úsudky a jak můžeme naše schopnosti vytříbit a rozvíjet dál k osobní spokojenosti.